Berlín, 1931. Milieu podnájmů a podsvětí, vykřičených domů a ateliérů umělců, nacisti na ulicích křičí nadávky a Babelsberg sní o produkci „psychologického filmu“. Život se hroutí, společnost kvasí a rozkládá se. Jakob Fabian má doktorát z germanistiky a dokud ještě má práci, píše přes den reklamní texty. V noci navštěvuje se Stephanem Labudem obskurní městské podniky. Zatímco jeho přítel — který se později přizná, že „v životní i profesní oblasti“ selhal — je pohotový v otázkách komunismu a sexu, Fabian zůstává střízlivý a odtažitý. Ve skutečnosti sice nevěří ve „vítězství slušnosti“, ale přesto na něj čeká. Láska ke Kornélii je tím jediným, co jej přinutí zpochybnit svůj ironický fatalismus. To ona se stává paprskem naděje v jeho rozpadající se existenci. Pro režiséra Dominika Grafa se i přes veškeré paralely se současným zlomyslným světem stalo výzvou vyvést ze stínů smutného Fabiana, autobiografickou postavu ze stejnojmenné předlohy Ericha Kästnera, románu, který je považován za jedno z nejvýznamnějších děl období Výmarské republiky. Režisér jej zvládnul brilantně. Jeho styl je jemně vypointovaný, chladnokrevně rázný a zároveň tiše melancholický. Film jako otáčející se diskotéková koule postupně odhaluje souvislosti mezi sexuálním stykem a prázdnou ledničkou a předkládá obraz rozpadu snu o štěstí.